Jak správně přepisovat japonštinu do latinky?

To nejdůležitější je: Nemíchat přepisy!

Není pro vás novinka, že japonština používá kombinaci dvou slabičných abeced hiragany a katakany a k tomu ještě znaky kandži. Samozřejmě, že nejideálnější situace by byla, kdyby všichni na světě přečetli alespoň hiraganu a latinka by tak vůbec nebyla potřeba. Ale někdy se zkrátka bez latinky neobejdeme: Lidé, co se japonštinu nikdy neučili potřebují latinku, v překladech knih nebo v titulcích potřebujeme latinku, v učebnicích pro začátečníky potřebujeme latinku, v médiích potřebujeme latinku… A na to, jak převést japonštinu do latinky existuje hned několik různých způsobů přepisů, neboli transkripcí. Otázka “Jak správně přepsat japonštinu do latinky?” z úvodu je zavádějící, protože nemůžeme říct, že existuje jediný správný systém přepisu.

Anglická transkripce

Pokud používáte anglické materiály nebo třeba sledujete anime s anglickými titulky, určitě jste se už setkali s anglickou transkripcí, její oficiální podoba se jmenuje Hepburnova transkripce (japonsky “hebonšiki”) a její první verze vznikla už na konci 19. století. 新幹線 (しんかんせん) se pomocí anglické transkripce zapíše jako “shinkansen”. Slova ve slovech obsahujících zvuk つ se do latinky přepíše jako “tsu”. Anglický přepis tím pádem používá spřežky (=víc písmenek pro jednu hlásku).

Anglický přepis ale přináší některá úskalí. Za prvé není zrovna ideální pro ty, kteří angličtinou úplně nevládnou. Ale hlavně: Anglická transkripce má hned několik verzí, které se liší hlavně tím, jak se označují dlouhé samohlásky. V současné upravené podobě Hepburnovy transkripce by se mělo slovo 空気 (くうき) psát jako “kūki”, jenže ne každému se chce hledat, kde na klávesnici napsat makron (tak se říká té vodorovné čárce nad písmenem), proto existuje i verze anglického přepisu jako “kuuki”. U slov, která obsahují おう je situace ještě složitější. Typické japonské příjmení 佐藤 (さとう) totiž může mít podobu Satō, ale taky Satou (podle zápisu v hiraganě). Anglické učebnice pro začátečníky (třeba Genki nebo Marugoto) používají další variantu anglického přepisu a takové slovo by zapsaly jako Satoo. V cestovním pase mají ale Japonci napsáno jen “Sato”, takže délka vůbec není zapsána, a v některých starších anglických materiálech objevíte dokonce i “Satoh”. Další problémy může způsobit, jak správně přepisovat partikule, zdvojené souhlásky či slova zapisovaná katakanou.

Samozřejmě nemám v úmyslu odrazovat vás od používání anglického přepisu (zvlášť pokud jste na něho zvyklí), vzhledem k tomu, že se bez něho třeba při cestování po Japonsku neobejdete, ale je dobré vědět, že existuje vícero podob. Největší problém pak ale nastane, když se někdo pokusí převést slova z anglického přepisu do češtiny, aniž by věděl, jak se dané slovo vyslovuje v japonštině. To pak vznikají různé nepovedenosti. Tak to prosím doma nezkoušejte!  

Japonská transkripce

Fajnšmekři možná už narazili i na oficiální japonský způsob přepisu japonštiny do japonštiny, tzv. kunreišiki. Ten se v některých ohledech podobá tomu anglickému, ale číhá v něm několik pastí. Třeba otec 父 (ちち) se přepisuje jako “titi” (čteno: čiči), nebo fotografie 写真 (しゃしん) vypadá jako “syasin” (čteno: šašin). To je proto, že Japonci při vytváření tohoto systému měli v hlavě i logický systém hiragany. おう případně おお se v přepisu kunrei objeví jako ô (té stříšce nad písmeny se říká “cirkumflex”). Přepis kunreišiki nepoužívejte! Nebude se vám líbit a pro lidi úplně neznalé japonštiny je extrémně matoucí. Stačí, když si povědomí o existenci tohoto systému uložíte někam hluboko do paměti, a až v Japonsku narazíte na japonské slovo zapsané latinkou tak, jak jste to nikdy neviděli, můžete si pak říct: “Jo, aha!” Jinak se systém kunreišiki hodí ještě tehdy, chcete-li si při psaní na klávesnici ušetřit trochu práce.

Česká transkripce

Existují i další transkripce (ano, je taky ruská nebo ukrajinská do azbuky) a v češtině máme k dispozici českou transkripci (tzv. čekošiki). Ta vznikala postupně také díky tomu, že máme dlouhou kvalitní tradici překladů za japonské literatury. Český přepis využívá diakritiku a měl by tak zajistit, že běžný Čech nebo Češka slovo přepsané do latinky přečtou tak, aby to bylo co nejblíže původní japonské výslovnosti. Nemusím říkat, že český přepis používám i při psaní příspěvků na instagram toraneko.japonstina.

Pro japonské し tak používáme klasické ši, délku označujeme samohlásek zase pomocí čárky. V českém přepisu taky omezíme problémy u slov například se slabikami z řad や a じゃ, které dělají začátečníkům používajícím anglický přepis často potíže. 常用 (じょうよう, běžné použití) se anglicky zapíše jako “jōyō”, a to může být matoucí, ale česky se zapíše jako “džójó” a hned víte, na čem jste. 

Je ale jasné, že existují japonská slova, pro která v běžném českém textu obvykle používáme anglický přepis, například slovo sushi nebo názvy značek jako Toyota a Hitachi. A máme i slova, jejichž přepisy se zavedly velmi dávno a moderním pravidlům českého přepisu úplně neodpovídají, ale pokud se vyskytují v běžném textu, bylo by pro všechny vyloženě matoucí je začít přepisovat jinak. Hlavní město Japonska je sice správně 東京 (とうきょう, Tókjó), ale ve zprávách jsme zvyklí na zápis Tokio. Japonská měna je 円 (えん , en), ale do banky půjdete pro jeny.

Největší zádrhel je, když dojde ke smíchání více systémů přepisů v jednom slově nebo v jedné větě. Většinou k tomu dojde právě kvůli přepisu slova z anglického přepisu a ne přímo z japonštiny. Japonské příjmení 山下 (やました) by tak mělo být buď v anglickém přepisu “Yamashita” nebo v českém “Jamašita”, ale občas chudák skončí jako “Jamashita”, a to vůbec není hezké.  „Jamashita“ bychom asi totiž pak chtěli automaticky číst anglicky jako „džama šita“, a to znamená „Otravoval.“. Takže to nejdůležitější, co byste si z tohoto textu měli zapamatovat je: Používejte transkripce konzistentně!