Japonština vs čínština

Až se vás tetička nebo strejda zeptají, jestli rozumíte taky čínsky, budete po přečtení článku vědět, co říct. Pokusím se v článku jednoduše (i tak to bude dlouhé) odpovědět na tři nejčastější otázky: Jsou japonština a čínština příbuzné jazyky? Jsou si japonština a čínština podobné? Jsou znaky používané v Číně a v Japonsku stejné?

1. Jsou japonština a čínština příbuzné jazyky?

(Asi) ne.

Mluvíme-li o čínštině, myslíme tím obvykle takzvanou standardní čínštinu, tedy úřední jazyk Číny a Tchaj-wanu. Ale vzhledem k tomu, jak obrovskou plochu Čína zaujímá, najdeme na jejím území mnoho dalších jazyků a dialektů (nářečí). Samotná standardní čínština pak vychází z dialektu okolí Pekingu. Celá skupina jazyků příbuzných standardní čínštině se pak řadí do Tibeto-čínské (nebo sino-tibetské) jazykové rodiny, a už podle názvu této rodiny začíná být jasné, na jakém území se tyto jazyky vyskytují. Vzhledem k rozmanitosti jazyků/dialektů území Číny, se ale čínština v širším slova smyslu vnímá jako jedna celá jazyková větev.

Otázka, s jakými jazyky je naopak příbuzná japonština, je oříšek. S větší dávkou jistoty můžeme říct, že s čínštinou nikoliv. Jedna z teorií mluví o tom, že se prapůvodní japonština dostala na Japonské souostroví z Korejského poloostrova, nicméně důkazy o tom, že by byla japonština příbuzná s korejštinou zatím nemáme 100% prokázané. Jediné další jazyky, které jsou uznávány za příbuzné s japonštinou, jsou jazyky, kterými se mluví na souostroví Rjúkjú (tedy na Okinawě), případně jazyky souostroví Izu (ostrůvky jižně od stejnojmeného poloostrova).

2. Jsou si japonština a čínština podobné?

Ne. Japonština a čínština si rozhodně nejsou podobné zvukově a nejsou si podobné gramaticky.

Jak zní čínština si asi umíte dobře představit. A o tom, jak důležité je použít pro každou slabiku ten správný tón, už jste taky mnohokrát slyšeli. Navíc má čínština poměrně pevný slovosled a relativně jednoduchou gramatiku (žádných milion časů jako angličtina) a využívá gramatická slova. Protože pro každou slabiku má čínština svůj znak, může skládat slova (či slabiky) jako kostky za sebe do věty, aniž by měnila jejich tvar koncovkami, jako to dělá třeba čeština. Proto se čínština označuje jako tzv. analytický jazyk.

Japonština už na první poslechnutí zní jinak a oproti čínštině má volnější slovosled, důležité přitom je, aby bylo sloveso pěkně na konci věty. Pořádek ve větě pomáhají v japonštině udržet partikule (částice), které nám řeknou, zda je slovo podmět (subjekt) nebo předmět (objekt), nebo jak mluvčí myslel celou větu (je to otázka, nebo si jen tak mluví pro sebe?). Na slovesech a přídavných jménech se japonština vyřádila, protože je časuje pomocí přípon a vyjadřuje na nich úroveň zdvořilosti. Každá přípona má zpravidla jednu funkci a japonština je ke slovesu lepí v řadě za sebou. Proto se japonština označuje jako aglutinační (přikližující; klih = lepidlo) jazyk.

Ale najdeme mnoho slov, která znějí velmi podobně v čínštině a v japonštině. Například: časopis je japonsky 雑誌(ざっし / zašši) a čínsky 杂志 (zázhì/ca-č‘). To je proto, že slova vychází z čínských znaků, které japonština přejala z Číny.

3. Jsou znaky používané v Číně a v Japonsku stejné?

Ano i ne.

Kvůli tomu, že japonština používá pro zápis nejen čínské znaky, ale také slabičné abecedy hiragana a katakana, na první pohled budí japonský a čínský text dojem, že se ani jejich znaky příliš nepodobají. Faktem je, že čínské znaky chan-c‘ a japonské znaky kandži jsou v podstatě jen dvě varianty téhož. Čínské znaky totiž vznikaly na území Číny, odkud se kvůli velkému politickému a mocenskému vlivu dávné Číny postupně rozšířily i do okolních zemí.

Počet znaků a složitost jejich zápisu ale bývaly považovány za překážku pro masovou vzdělanost, a tak v 50. let 20. století došlo v Čínské lidové republice ke zjednodušení znaků. To znamená, že se zredukoval počet tahů, které je třeba k napsání jednotlivých znaků, a slova, kde existovalo více variant zápisů, dostala jeden standardní způsob psaní. Pro tento typ znaků se používá označení „zjednodušená čínština“ (anglicky „Simplified Chinese“). Jeho opak, tedy nezjednodušené znaky, čili „tradiční čínština“, se dosud používají na Tchaj-wanu a v Jižní Koreji.

V Japonsku po 2. světové válce také došlo ke zjednodušení čínských znaků a standardizoval se počet znaků, které se používají v běžném tisku. V porovnání se zjednodušením, které proběhlo v Číně, však bylo to japonské méně radikální, a japonská kandži jsou tak bližší tradiční formě znaků. Některé znaky naopak byly v Číně a v Japonsku zjednodušeny podle jiného principu a jejich výsledná podoba je tak velmi odlišná. U některých znaků navíc ke zjednodušení nedošlo vůbec, a vypadají stejně, jak v Číně, tak v Japonsku i na Tchaj-wanu.

Jako příklad můžeme porovnat znak s významem „země“ v jeho tradiční a zjednodušené podobě:

國 (tradiční znak) → 国 (zjednodušený japonský a čínský znak)

U znaku, který znamená „lék“, existují všechny tři varianty:

藥 (tradiční znak) → 药 (zjednodušený čínský znak)

藥 (tradiční znak) → 薬 (zjednodušený japonský znak)

Výsledkem je, že pokud se někdo učí japonsky, může s trochou cviku odhadnout částečný význam některých nápisů nebo textů, na které narazí při cestách na Tchaj-wanu nebo v Číně. Pro rodilé mluvčí japonštiny nebo čínštiny, kteří vyrůstají obklopeni znaky od malička, je to samozřejmě jednodušší – ale stále to neznamená, že by byli rovnou schopni vzájemně písemně komunikovat.